Privatizace Českého Telecomu (ČT) se táhne již od roku 1995, kdy ve výběrovém řízení na strategického partnera překvapivě zvítězilo konsorcium TelSource a získalo 27% akcií tehdy monopolního českého provozovatele pevných linek. TelSource se ve smlouvě zavázal v průběhu následujících pěti let plnit podmínky smlouvy tak, aby se na konci tohoto období ČT stal moderní telekomunikační firmou technologicky srovnatelnou s obdobnými firmami na západ od naší země. Kritéria daná smlouvou byla více méně dosažena, což ovšem v tuto chvíli není podstatné. Snad lze ještě podotknout, že mnohá z nich se ukázala jako nereálná vzhledem k vývoji, který v druhé polovině devadesátých nastal v mobilních komunikacích a jež jen málokdo v roce 1995 očekával.
Považovalo se téměř za jisté, že TelSource po ukončení smlouvy využije možnosti dokoupit dalších 17% akcií ČT od státu a získá tak majoritní podíl ve firmě. Kromě již zmíněných 27% si totiž nizozemský KPN, který drží v konsorciu 51% podíl, na trhu skoupil ještě 6,5%. Tento plán ovšem překazila nedobrá finanční situace KPN, která předznamenala problémy celého sektoru v následujícím období. Zdánlivě jednoduché dokončení prodeje ČT se tím samozřejmě výrazně zkomplikovalo.
Optimismus, vrcholící v telekomunikačním sektoru v letech 1999 a 2000, pomohl však vládě k ujištění, že najít jiného partnera pro ČT nebude obtížné. Začala proto padat jména největších evropských operátorů jako Deutsche Telekom či France Telécom. Padaly současně i velké sumy, které by měl stát za Telecom inkasovat, jež odrážely vysoké částky, které telekomunikační operátoři v té době utráceli za akvizice po celém světě. Tehdejší nadšení ještě umocnily astronomické částky zaplacené za licence na UMTS. Ještě na čas se tak mohlo vše zdát v pořádku.
Nejčastěji zmiňovaným jménem se stal Deutsche Telekom. Jeho tehdejší šéf Ron Sommer byl při chuti a navíc se mu podařilo ze státního molochu vybudovat moderní firmu, jednu z největších telekomunikačních skupin na světě. Oblíbenou úvahou v té době bylo tehdy to, zda Deutsche Telekom po akvizici ČT prodá podíl v Eurotelu, nebo zda se zbaví RadioMobilu. Jenže s postupem času se německý gigant stáhl z privatizace Českých radiokomunikací, což mělo být pro vládu varováním. Ve skutečnosti to však posílilo nezdolné optimisty, kteří stále diskutovali o tom, jak vysokou nabídku Deutsche Telekom nakonec předloží.
Optimismus spojený s telekomunikacemi však poznenáhlu vyprchával. Obrovské náklady, které na licence UMTS i na skupování majetkových účastí v dalších společnostech z oboru byly totiž financovány především na dluh. Hodnota nakoupených aktiv se však ukázala jako výrazně nadsazená. Investoři platící rozvoj telekomunikačních firem znervózněli a odmítli je dále financovat. Operátoři ve snaze neztratit důvěru trhů přislíbili nahromaděné dluhy výrazně zredukovat.
Představy o snadném a velmi výhodném prodeji Českého Telecomu tak vzaly rychle za své a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se situace obrátila k lepšímu. Cena telekomunikačních aktiv je spíše nepříznivá, mnozí šéfové, včetně zmíněného Rona Sommera, přišli o své posty. Na jejich místa nastoupili či nastoupí ti, kteří místo expanzivních plánů budou muset šetřit a prodávat některé ze svých aktivit. O ČT se proto nyní ucházejí pouze tzv. finanční investoři, což je obdobné se situací při privatizaci Českých radiokomunikací.
(Ovšem nebyla to pouze česká vláda, která se spoléhala na finanční sílu Deutsche Telekom. Rovněž Deutsche Bank, která společně s TDC koupila od státu většinový podíl v Českých radiokomunikacích, doufala ve snadnou dohodu při odprodeji zbývajícího 39% podílu v RadioMobilu. (Deutsche Telekom vlastní v RadioMobilu 61% akcií prostřednictvím své dceřiné firmy T-Mobile.) Ovšem napjaté finance Deutsche Telekom jim zkřížily plány.)
Vláda zatím v případě ČT své rozhodnutí odkládá. Nedá se ovšem očekávat, že by se brzy dostal do privatizační hry o ČT někdo ze strategických hráčů. Ti mají nyní dost starostí sami se sebou a těžko si budou chtít přidělávat další. Ze stejných důvodů nelze ani u cenových nabídek v brzké době čekat zlepšení. Vláda má tedy na výběr prodat ČT finančním investorům či čekat další dva tři roky, zda se některý ze strategických investorů přece jen neobjeví. Takové čekání ale příliš neprospívá samotnému ČT. Jistou možnost představuje ještě vyplacení vysoké dividendy, což by do státní pokladny také přineslo nemalé značné prostředky, byť ne takové jako v případě samotného prodeje. Aby však stát tímto způsobem získal potřebné miliardové částky, musel by zhoršit současné finanční zdraví Českého Telecomu. A to by se při případném prodeji mohlo vrátit jako bumerang.
Jan Slabý, Wood & Company Financial Services
