V minulém díle jsme se věnovali bojovým dronům. Námětem dnešního článku je překrývající se kategorie vyčkávací munice a sebevražedných nebo kamikaze dronů (VM/SD). Tato skupina bezpilotních prostředků vyplňuje mezeru mezi bojovými drony a řízenými střelami, případně střelami s plochou dráhou letu, pokud se jedná o prostředky s dlouhým dosahem.
Proč vlasně vznikly?
VM/SD mají proti bojovým dronům jednu zásadní výhodu a tou je cena, respektive poměr výrobní cena a účinnost. Účinnost je daná především přesností zásahu. Při rozlišovacích schopnostech dnešních čidel, pracujících v jakémkoli pásmu elektromagnetického spektra, není problém zasáhnout cíl s přesností v řádu decimetrů či centimetrů. Díky tomu stačí na vyřazení nebo zničení cíle relativně malá nálož, což má výhodu v tom, že riziko kolaterálních ztrát je zanedbatelně malé.
Další výhodou VM/SD je schopnost vyčkávat v oblasti předpokládaného výskytu cíle dostatečně dlouhou dobu na to, aby se cíl objevil. Díky nízké pořizovací ceně je možné v oblasti udržovat jeden nebo postupně několik VM/SD. Malé rozměry zajišťují obtížnou zjistitelnost a komplikují jakákoli protiopatření.
Proti bojovým dronům jsou VM/SD pohotovější. Nepřátelské palbě není vystavena drahá platforma, ale de facto jen levná munice, jejíž cena je často tak nízká, že i sestřelení VM/SD je o řád, někdy i dva nákladnější. V tomto případě se však cena sestřelu neměří hodnotou spotřebované munice, ale hodnotou chráněného cíle. Z pohledu nepřítele jde o jistou formu „vydírání“.
A rozdíl mezi vyčkávací municí a sebevražedným dronem? Není přesně definovaný. Některé sebevražedné drony nemají schopnost vyčkávat v prostoru cíle a jsou jen levnější variantou řízených střel s nižší pořizovací hodnotou. Vyčkávací munice je zpravidla jednorázová. Pokud nedojde k zásahu cíle, je po vyčerpání rezervy vytrvalosti zničena autodestrukcí. U sebevražedných dronů (alespoň některých) se počítá s možností návratu, i když jsou výjimky.
Tomu je podřízena konstrukce. Vyčkávací munice má motor s omezenou dobou chodu, což umožňuje zvýšit výkon, proti původnímu, většinou běžně dostupnému komerčnímu motoru. Vzhledem k tomu, že expozice cíle bývá krátká, je munice zkonstruovaná tak, aby bylo možné ve fázi zteče zvýšit rychlost, šanci na zásah a zkrátit dobu na protiopatření. Protože se pro dopravu nad cíl používá i vystřelování, například z granátometů, bývají bloky součástek zalité v epoxidu nebo podobném materiálu, aby nedošlo k poškození vysokým přetížením.
Bojovou hlavicí je možné teoreticky vybavit jakýkoli dron a narazit s ním do cíle, což se ostatně často děje. Sebevražedné drony jsou však pro tento účel speciálně navržené. V terminální fázi útoku se počítá s rychlým střemhlavým letem. Proto mívají dvě kamery. Průzkumnou, zpravidla v otočné stabilizované hlavici, a útočnou, umístěnou v přídi a mířící dopředu, sloužící pro spolehlivé navedení na cíl. Sebevražedné drony jsou většinou konstruované jako jednorázové, z levnějších součástek bez možnosti opravy.
