Co na tom, že James Bond měl od pana Q to nejmodernější vybavení. Své agentské hovory nejčastěji řešil z telefonní budky. Clarku Kentovi zase prostor telefonního automatu sloužil jako šatna pro převlékání se do kostýmu Supermana. Harry Potter prostřednictvím telefonní budky cestoval na ministerstvo čar a kouzel. Melanie Danielsová se v ní schovávala před Hitchcockovými vražednými ptáky. A David Bowie dal dokonce legendární londýnskou telefonní budku na zadní obal alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars.
Telefonní budky v Česku nebyly nikdy tak „sexy“ jako ty v Británii, které navrhl slavný architekt Gilles Gilbert Scott. Nikdo se u špinavých a zašlých českých telefonních automatů nadšeně nefotí. A tak mizejí. Občas slouží jako knihovničky, jindy jako krytý přístřešek. Jinak jsou v podstatě zbytečné, zajímavé snad jen díky reklamní ploše, kterou představují.
Operátorovi O2 letos v lednu skončila povinnost telefonní budky provozovat. Až na malé obce do dvou set obyvatel. V Česku je kolem čtyř tisíc telefonních budek, do konce letošního roku by jich už mělo zbýt pouhých 1 150. Ty, které neodinstalují, se v budoucnu využijí třeba jako dobíječky na auto (či mobil), dle londýnského vzoru. Tam se třeba v budkách rozšířily mimo jiné také „café spoty“, malé kavárničky. Mimochodem, věděli jste, že si dodnes z (fungující) české telefonní budky můžete poslat mail?
Hledali jsme v českých médiích poslední zprávu o nějakém významném využití telefonní budky za poslední rok. Kromě anonymů vyhrožujících bombami v OC Flóra nebo na VŠE využil automat s přístřeškem třeba osmiletý kluk z Kladna. Proč? Aby zavolal na policii a oznámil, že mu do kanálu spadl mobilní telefon. Jak příznačné.
„Telefonní budky ztrácejí svůj smysl – využití automatů každým rokem výrazně klesá, z řady z nich lidé volají méně než jednou za měsíc,“ říká mluvčí O2 Lucie Jungmannová.
Prosím, haló...
„Ha-Hej!“ ohlásil se v roce 1882 první telefonista v premiérově otevřené telefonní ústředně v Praze. Byla na Malém náměstí, v Richterově domě. A podivné zvolání „Ha-Hej“ později nahradilo konzervativnější „Prosím“, později „Haló“.
První telefonní seznam neměl ani sto jmen. Jenže rychle tloustl, třeba i díky Janu Palackému, synovi Františka Palackého, který okamžitě ve vynálezu Grahama Bella viděl byznysový potenciál a založil Pražské podnikatelství pro telefon – byl to právě on, kdo první přístroj umístil do Richterova domu. Nedá se však hovořit přímo „o budce“, spíše o automatu, který stál hodně peněz – tři minuty za jeden zlatý, což historikové rádi přirovnávají k ceně „litru kvalitního vína“.
Tenkrát telefon fungoval i jako seznamka a o linku se sousedé dělili |
Budka jako taková vyrostla až v roce 1911 v srdci Prahy, na Staroměstském náměstí. V roce 2001 jich bylo po Česku už třicet tisíc. Zlatá léta telefonních automatů.
První dostupný mobil, Nokia Talkman MD59, sice přišel už v roce 1991, ale nemohl si jej dovolit téměř nikdo. Byl to ten legendární telefon „s kufříkem“ a každý, kdo ho měl, vypadal jako nejdůležitější člověk planety. Není se co divit, když stál šedesát tisíc korun.
Zlaté stránky a klukoviny
Budky sloužily mimo jiné jako pouliční pracovní nástroj. Před revolucí třeba disidentům, kteří se mylně domnívali, že budky nejdou odposlouchávat. Jenže – všechno lze odposlouchávat. Dlouho (a dobře) sloužily budky při práci také novinářům, což dnes vypadá směšně.
„Vybavuji si, jak třeba někdy na jaře 1994, nedlouho poté, co vypukla aféra s financováním ODA, měla strana nějaký ústřední sněm v jakémsi hotýlku na Lipně,“ vzpomíná na své novinářské začátky komentátor MF DNES Miroslav Korecký.
Z pražské knihobudky zmizely všechny knihy. Někdo ji opakovaně vybral |
„Jednalo se tam asi do čtyř do rána, novináři tam stepovali přede dveřmi, chytali každý střípek a snažili se to volat do Prahy – někdo to zkoušel z okolních hotelů a chat. Budka tam, pokud vím, byla v okolí jedna, muselo se k ní dojet autem a vystát frontu,“ vzpomíná Korecký na boj o jediný komunikační prostředek. Časem byl k dispozici redakci Lidových novin, kde tehdy působil, „alespoň jeden putovní mobil pro všechny“.
Generace lidí narozených v osmdesátých letech, mezi kterou patří i autor tohoto článku, si budky vybavuje prioritně nikoli jako nástroj k dorozumění, ale především jako prostředek uskutečňování vyloženě sofistikovaných klukovin: Najděte v tlustých Zlatých stránkách (tištěné Zlaté stránky vyšly naposledy v roce 2014) připevněných řetízkem k telefonu jméno Hřebík a zavolejte mu, že na druhé straně je Kladívko… Sedmileté kluky to zabavilo na celé odpoledne, nebo aspoň do doby, dokud vydržela telefonní karta.
Dnešní děti už vůbec netuší, na co podivuhodné ministavby jsou. Jedna éra definitivně končí.
