Christian Budde Christensen z Dánska popisuje svou návštěvu Severní Koreje v příspěvku na webu Hackernoon. Píše, že se mu povedlo si s sebou odvézt věc, kterou nekoupíte v žádném z tamních obchodů se suvenýry - smartphone Arirang 151, který se v zemi prodává od roku 2016. Jak k němu přišel, bohužel v textu neobjasňuje.
Mobil, který jako by vypadl z tuctové výroby levnějších modelů z let 2013 až 2014, je vybaven upravenou verzí Androidu 4.4.2 KitKat a pyšní se přítomností fotoaparátu, bezdrátové technologie Bluetooth, podporou 3G sítí a také možností 4GB vnitřní úložiště rozšířit paměťovou kartou. Naopak nemá ve výbavě ani tak běžnou věc, jako je wi-fi. Christensen poznamenává, že v KLDR stejně nenajdete na veřejnosti ani jeden přístupový bod.
Zaujalo ho, že paměť telefonu je nacpaná k prasknutí „západními“ hrami jako Super Mario, Plants vs. Zombies, pěti různými verzemi Angry Birds, Cut the Rope a mnoha dalšími. Vedle toho také paměť zaplňovalo třeba i produktové video, které si z dostupné paměti ukouslo velkou část (500 MB).
Christensena překvapilo, jak obtížné bylo dostat data ven z telefonu. Když ho propojil s počítačem pomocí Bluetooth, nemohl nic z paměti zařízení vykopírovat. Při vložení jiné SIM karty se zase telefon sám od sebe vypnul. Naopak když se pokoušel nahrát do telefonu vlastní data, systém je odmítal přečíst.
Aplikace a hry předinstalované v severokorejském smartphonu značky Arirang
V severokorejském smartphonu také našel speciální bezpečnostní aplikaci, která údajně měla ukrývat data a také šifrovat zprávy. Ve skutečnosti však byla aplikace jen jednoduše zabezpečena zámkem obrazovky a k žádnému šifrování zpráv nedocházelo. Podle něj je aplikace přítomna jako lákadlo, aby dala uživatelům falešný pocit soukromí k více „liberálním“ konverzacím, které by pak mohly být použity proti nim.
Christensen poukazuje na to, že smartphony si v KLDR může dovolit skutečně jen malý zlomek populace. Jsou extrémně drahé a dostávají se k nim nejčastěji ti, kteří mají přístup k cizím měnám, tedy například lidé z oblasti turismu. Všiml si však, že lidé v Pchjongjangu smartphony používají a že v zemi funguje drobná infrastruktura, která umožňuje jejich provoz. Ale podotýká, že smartphony zároveň mohou být jen nástrojem, jak udělat dojem na zahraniční turisty a diplomaty.
